DĚTSKÁ OBRNA

Dětská obrna je onemocnění virového původu, které způsobuje virus ze skupiny poliovirů (polioviry jsou RNA viry, mají ve své kapsidě ribonukleovou kyselinu a řadí se do rodu Enterovirus).

Dětská obrna je odborně označována jako poliomyelitis anterior acuta. Je to těžké onemocnění, které vede k poškození motorických neuronů (neurony, které řídí svaly), a důsledku toho ke vzniku obrny. Virus dětské obrny je výhradně neurotropní, což znamená, že napadá pouze nervové buňky, a právě tato vlastnost z něj činí nejnebezpečnější virus z rodu Enterovirus.

Toto v praxi znamená, že zhruba 90% všech dětí v daných oblastech je nakaženo virem do pátého roku svého života, většina už v kojeneckém věku. Kojenci jsou však chráněni pasivním přenosem protilátek v mateřském mléce, které je chrání před vznikem obrny. V těchto oblastech jsou případy onemocnění nejvíce po 15tém roce věku.

V České republice, ale i v jiných oblastech sociálně a ekonomicky rozvinutých států mírného pásma, se během minulého století vyskytovalo onemocnění spíše ve formě malých epidemií. Situace se radikálně změnila po tom, co se zavedlo očkování vakcínou proti poliomyelitidě.

Riziko spočívá především v cestování do endemických oblastí, kde virus cirkuluje v populaci. K šíření přispívá nízká ekonomická, sociální a hygienická úroveň daného státu. V našich oblastech, jak už jsme zmínili, byla nákaza díky očkování zlikvidována.

Příznaky dětské obrny

Infekce člověka probíhá dlouhou dobu skrytě, v určitém období infekce se virus přechodně vylučuje stolicí a sekretem z nosu. Poté můžeme detekovat charakteristické protilátky proti viru.

Zjednodušeně se dá říci, že se virus dostává do nosohltanu, odkud pokračuje do hrtanu a také do sliznice střeva. Zasahuje tedy dva systémy: dýchací a trávicí. Pokud se infekce projeví (málokdy k tomu dochází), může se objevit prosáknutí sliznice nosohltanu, výtok z nosu a teplota (pacient velice obtížně odliší od běžné rýmy).

Po těchto příznacích může nemoc zcela vymizet – pak hovoříme o abortivní formě poliomyelitidy. U části populace se však infekce šíří.

Probíhá v lymfatických uzlinách – v krčních a mezenteriálních uzlinách (uzliny, na které je zavěšené tenké střevo). Z uzlin se virus dostává do krve, odkud se šíří přímo do centrálního nervového systému či do regionálních nervových ganglií, odkud pak přechází do centrálního nervového systému.

V okamžiku, kdy se virus vyplavuje masivně do krve, pacienta zachvátí horečka (bývá 12–17 den po infekci). Krví se dostává do struktury, kde vzniká mozkomíšní mok – plexus chorioideus. Mokem se dostává k mozkovým obalům, kde vyvolá aseptickou meningitidu (soubor příznaků se pak označuje zkratkou SAM – Syndrom Aseptické Meningitidy, SAM je však vyvolán celou řadou patologických jevů, ne pouze daným virem).

Virus především likviduje motoneurony, které jsou uloženy v předních rozích míšních, ale ničí i centra v prodloužené míše, mozkovém kmeni jako celku a také napadá motorickou kůru mozku (gyrus praecentralis). Virus vstupuje do motoneuronu, pomnožuje se v něm a nenávratně jej poškodí – poškozené buňky jsou fagocytovány (v zásadě pojídány) specializovanými buňkami zvanými mikroglie, dále se rozvíjí zánět – edém a infiltrace bílými krvinkami. Zánět pak poškodí větší oblasti mozku či míchy než samotný virus, proto je nález paralýz větší, než by odpovídalo lokalizaci viru.

V tomto stádiu nemoci jsou už vytvořeny specifické protilátky, rozvíjí se specifická imunitní odpověď. Virus je postupně ničen, ustupuje edém, a rozsah obrn se postupně snižuje. Problém je fakt, že už poškozené neurony se neumějí obnovit, a proto po nemoci zůstávají trvalé obrny svalů.

Jak už jsme zmínili, nemoc probíhá u každého člověka různě závažně (podle odolnosti jedince, genetickým predispozicím atd.). Velmi důležitá je také dispozice daného kmene viru, který člověka nakazil. Dále bylo zjištěno, že nemoc probíhá mnohem agresivněji u lidí, kteří se v inkubační době hodně fyzicky přetěžovali.

Léčba dětské obrny

Na úvod je třeba říci, že žádná specifická léčba neexistuje. Po odeznění nemoci je důležitá rehabilitace, se kterou se má začít co nejdříve. Smyslem rehabilitace je především růst svalové hmoty, která je pak částečně schopná nahradit obrnou postižené svaly, aby člověk mohl co nejdřív a co nejlépe se zařadit do běžného života.

Nejdůležitější strategií léčby proti dětské obrně je očkování. První vakcínu připravil Jonas Salk v roce 1955. Ten připravil virus, který inaktivoval. Virus množil na kultuře buněk ledvin z opice. Poté se však zjistilo, že ve vakcíně je také aktivní opičí polyomavirus SV 40, který však naštěstí nic nezpůsobil, ale i přesto se od této vakcíny opustilo.

Dnes se vakcíny připravují na kulturách z embryonálních lidských buněk. Vakcína, která obsahuje neživé viry, má poměrně malý antigenní účinek (tzn., aby se tělo naučilo bránit při styku s živým virem), proto se zavadí pod kůži celkem ve čtyřech dávkách, navíc je nutné přeočkovaní každý třetí rok. Problém této vakcíny spočívá také v tom, že brání člověka před vznikem paralytické formy obrny, což je přínosné, ale nebrání viru, aby se pomnožoval v trávicím traktu a dostával se do vnějšího prostředí stolicí, a může tak infikovat další lidi.

V roce 1959 Albert Bruce Sabin navrhl živou, ale oslabenou vakcínu. Virus se dostane do zažívacího ústrojí, kde se množí, ale zároveň aktivuje všechny složky imunity, a člověk je pak kompletně chráněn. Výhoda je také fakt, že se přípravek polyká ústy. Děti jsou očkovány v dubnu a květnu, viry se vylučují stolicí do okolí, a upomíná na sebe imunitní systém lidí v okolí dítěte.